Deska z minulého roku, ke které se pravidelně vracím. Čtveřice dvacátníků vloni přišla s nahrávkou, která je dokonale nezaškatulkovatelná. Je v ní něco z mladé punkové rebélie, jež se ale snoubí s talentem a hráčskými schopnostmi. Výsledek tak působí dost podobně jako obal alba. Je to zvláštní skrumáž hudebních nápadů, co zdánlivě nemají nic společného. Při bližším ohledání ale zjistíte, že BLACK MIDI mají svůj styl. Výsledkem je osobitá variace mathrocku, postupunku a hypnotických pasáží koketujících s industriálem, country i noiserockem.

V této barevné paletě z kapely vyčuhují dva prvky, které poutají pozornost. Tím prvním jsou bicí talentovaného Morgana Simpsona, vnášející do kapely až jazzrockovou hravost, a tím druhým vokál, při kterém si mnohdy vzpomenu na Davida Bowieho. Přirovnat BLACK MIDI k něčemu, co tu už bylo, zkrátka nejde. Jejich hudba do sebe jako houba nasává mnoho různorodého a výsledek přesto nezní jako nějaký účelový slepenec, spíše naopak. Vše působí kompaktně, svébytně a svým způsobem velmi sebejistě.

Živelnost žánrů tu jde ruku v ruce také se zvukem. Za produkcí kapely stojí ostřílené hudební jméno, kterým není nikdo menší, než Dan Carey, který ošetřoval nahrávky kapel, jakými jsou THE KILLS nebo FRANZ FERDINAND. Zvuk se tvárně přizpůsobuje potřebám jednotlivých skladeb a dodává jim ještě větší variabilitu.

Textová stránka skáče taktéž po různých tématech. Ať už jde o znečištění vody nebo příběh města Detroit. Všechno tu zkrátka do sebe zapadá a tvoří výživný koktejl, který může na první poslech působitost dost nečekaně a možná i lehce úchylně, ale velmi se vyplatí počkat si, protože dostat se do světa BLACK MIDI není zas tak složité a výsledek je opravdu trvanlivý. Mladé kvarteto z Londýna je po dlouhé době opravdu originální kapelou na světové indierockové scéně.